Malá cesta Říší středu

(duben 2005)

Co se vám vybaví, když někdo vysloví jméno Peking? Davy do montérek oblečených Číňanů? Ulice plné jízdních kol? Obchody zaplavené lacinými kopiemi značkových výrobků? Nebo snad chudý národ trpící pod komunistickou nadvládou? Pak vraťte vysokoškolské diplomy, červenejte se, styďte se. A záhy se vypravte do Pekingu. Ihned po vystoupení z letadla zjistíte, jak zkreslené představy jste měli.

Mao nebo Budha? Toť otázka!

Peking je městem kontrastů, které cosi napovídají o rozporuplnosti Čínské lidové republiky. Tedy země, kde sice vládne komunistická strana, ale fakticky funguje tržní kapitalismus. Naši prohlídku začněme symbolicky v místech, kde se psaly novodobé dějiny Číny. Náměstí Brány Nebeského klidu, největší to náměstí na světě, tak trochu symbolizuje rozporuplnost Číny a jejích obyvatel. Tisíce Číňanů denně vystojí frontu u nevkusného mauzolea ve středu náměstí, aby se poklonili balzamovaným ostatkům soudruha Mao Ce Tunga. A stejní lidé jen o chvíli později minou monstrózní budovu Všečínského shromáždění lidových zástupců (pojme až 10 tisíc delegátů!), přejdou třídu Dlouhého míru a projdou Branou Nebeského klidu do rozlehlého areálu Zakázaného města, v kterém až do roku 1911 sídlil čínský císař, a s úctou vzhlížejí k císařskému trůnu. Přestože z původního mobiliáře se zde mnoho nezachovalo (část byla ještě za posledního čínského císaře rozkradena a rozprodána, část shořela a zbytek po roztodivných peripetiích skončil díky členům hnutí Kuomintang v Palácovém muzeu v Taipei na Taiwanu), stojí Zakázané město za návštěvu. Rozhodnete-li se pro ni, nechte si dostatek času - areál zabírá 720 tisíc m² a čítá na 9 tisíc místností. Ne všechny jsou pochopitelně přístupné. V době naší návštěvy byla velká část areálu pod lešením - Zakázané město se podobně jako jiné pamětihodnosti Pekingu připravuje na nápor návštěvníků Olympijských her v roce 2008.

Pro a proti olympiády

Přípravami na olympiádu Čína žije. Již dnes jsou na každém rohu k mání rozličné suvenýry s jejím logem, mohutně se buduje a modernizuje. Olympijské hry do Pekingu přivedou miliony návštěvníků a odpovídající množství peněz. Jenže právě kvůli modernizaci se možná částečně ztratí to, co turisty na Číně láká a co ji činí unikátní. Dost možná zanikne i velká část pitoreskních uliček starého Pekingu, kam dnes míří tisíce turistů, aby si vychutnali jízdu tradičními rikšami, jejichž drobní řidiči se zručně proplétají mezi nablýskanými audinami zaparkovanými před rozpadajícími se domky, krámky se vším možným i hrajícími si dětmi. Bydlení v této části města se stalo v posledních letech módou, přesto je riziko, že do tří let budou místní obyvatelé vystěhováni do periferních sídlišť a na místě jejich malý špinavých domků vyrostou nablýskaná obchodní a administrativní centra, kterých je už dnes město plné.

Kachna pekingská - mana nebeská

Mnohý návštěvník Pekingu si musí opravit svoje představy o čínské kuchyni. Zejména ten, který chodí v Čechách na „bóbika“ za šedesát korun. Věřte nebo ne, čínská jídla opravdu nechutnají všechna stejně! Však taky čínská kuchyně pracuje s neobvykle širokou škálou ingrediencí. Na své si přitom přijde jak vegetarián, tak zapřisáhlý masožrout. Je ovšem jedno jídlo, které by si žádný návštěvník čínské metropole neměl nechat ujít - Pekingská kachna. Historie této lahůdky sahá až do 14. století, do období dynastie Ming. Již tehdy přišli kuchaři na to, že když speciálně vykrmené kachně napumpují pod kůži vzduch, aby se oddělila od masa, natřou ji omáčkou ze směsi sojové omáčky, černého cukru a černého rýžového octa, nechají ji oschnout a pak naplní vroucí vodou a zavěsí do pece, vznikne neskutečná delikatesa. Kachna se nakrájí tak, že na každé porci je jak křehké maso, tak zlatistá křupavá kůže.

Čínská kuchyně se liší oblast od oblasti. Kupříkladu o obyvatelích Kantonu se s nadsázkou říká, že snědí vše, co se pohybuje, kromě tanku, a vše, co plave, kromě ponorky. S roztodivnými „pochoutkami“ se ale můžete setkat i v Pekingu. Stačí zajít na tržiště nedaleko moderní obchodní třídy Wangfujing plné obchodních domů. Na desítkách stánků můžete okusit nejen mořské plody, exotické ovoce či sladkosti, ale také „špízy“ z hadů, ještěrek, cikád, červů, štírů nebo kobylek, žabí stehýnka a další laskominy. Například smažení štíři prý chutnají jako škvarky. Tuto informaci si ovšem autor neměl sílu a odvahu ověřit…

Čaj nad zlato

Raději tři dny bez soli než jediný den bez čaje. Toto čínské přísloví trefně vystihuje vztah Číňanů k tomuto nápoji. Čaj je neodmyslitelnou součástí čínské kultury. Ovšem i tady buďte připraveni na bourání zažitých představ. S čajem se sice setkáte na každém kroku, ovšem budete-li v Pekingu hledat typickou čajovnu, nejspíš se dost nachodíte. Podle některých znalců je například v Praze čajoven víc než v čínské metropoli. Nicméně když dáte na doporučení průvodce či prostě máte kliku, dostane se vám skvělého zážitku v podobě čajového obřadu. Ten se sice liší od čajového obřadu známého z Japonska, i tak stojí za shlédnutí. A na čaj, který vám při obřadu s neuvěřitelnou grácií připraví krásná Číňanka, bude ještě dlouho vzpomínat.

Čaj servírovaný v Číně je v zásadě zelený a neslazený. Doprovází prakticky každé čínské jídlo, termosky s čajem zahlédnete v rukou dělníků mířících ráno do práce, na stolcích, u kterých sedí v klášterech mniši hlídající dodržování zákazu fotografování, šálek čaje vám může být nabídnut i při smlouvání v obchodě se starožitnostmi. Plechovka s čajem by byla nepochybně jednou z věcí, které by si s sebou vzal na pustý ostrov kterýkoli Číňan. Je až s podivem, jak lehko si na konzumaci čínského zeleného čaje zvykne člověk, který si svoji existenci neumí představit bez několika šálků silné kávy denně. Koneckonců zkuste to sami a uvidíte, že budete po příletu domů dlouho váhat, než při přípravě snídaně sáhnete do poličky po dóze s nápisem „káva“ či „černý čaj“.

Pekingská opera

Budete-li v Pekingu pozváni do opery, zapomeňte na veškeré asociace, které se vám k tomuto slovu vážou. Pekingská opera je svébytný divadelní žánr, který v sobě spojuje nejen hudbu a zpěv, jak jsme zvyklí, ale také artistická čísla a prvky bojových umění. Představení obvykle trvají i tři a více hodin a pro evropské posluchače bývají dosti těžko stravitelná. Číňané jsou si této skutečnosti vědomi a právě pro takovéto obecenstvo uvádějí speciální představení, v nichž jsou vybrány „nejpeprnější“ kousky. Kupříkladu opera o osmi nesmrtelných taoistických mniších, kteří chtěli přejít moře, jíž mohli shlédnout v divadle Liyuan účastníci infocesty China Tours, byla pravým trhákem. Vybrané árie si někteří prozpěvovali ještě dlouho do noci…

Pryč z ruchu velkoměsta

Poetickou složkou řady zájezdů China Tours je návštěva Letního císařského paláce v podhůří Západních hor. Přestože je jeho areál kvůli rychlému růstu Pekingu již prakticky na dohled mrakodrapů metropole, je na hony vzdálen jejímu ruchu a prachu. Za svoji dnešní malebnou podobu vděčí císařovně Cixi a jejímu pacifistickému uvažování. Většina zdejších paláců a chrámů byla totiž z jejího popudu vybudována za peníze původně určené na stavbu bitevní námořní flotily. Jednu loď ovšem císařovna postavit nechala. Je mramorová a stojí na břehu jezera Kunming. Turisty nejoblíbenějšími stavbami jsou síň Pálení kadidla Budhovi a 728 metrů dlouhá krytá dřevěná chodba na břehu jezera, která je zdobena malbami v tradičním čínském stylu. Málokdo také areál opouští bez fotografie mramorového mostu Sedmnácti oblouků, k němuž lze připlout na dračím člunu.

Vzhůru do kláštera

Rozhodnete-li se pro návštěvu Číny, přečtěte si předem alespoň něco málo o její historii, náboženství a filozofii. Při návštěvě různých památek budete mít alespoň jasno, který chrám je budhistický, který taoistický či lamaistický, případně jaké stopy po sobě zanechali konfuciáni. Zvolíte-li za svého partnera China Tours, dostanete dobře zpracovanou příručku, kde můžete tyto elementární znalosti načerpat třeba během desetihodinového letu do Pekingu. Když pak v čínském hlavním městě navštívíte Yonghegong, největší lamaistický klášter mimo území Tibetu, tradiční to součást zájezdů směřujících do Pekingu, budete vědět „která bije“. Že jste zatvrzelí materialisté a východní filozofie jsou pro vás „vyšší dívčí“? Uvidíte, že atmosféra kláštera zapůsobí i na vás. A když nic jiného, odnesete si z něj atraktivní fotografie. Nepočítejte ovšem s tím, že si zvěčníte 18 m vysokou sochu budoucího Buddhy Majtreji v síni Desetitisíce Buddhů. Jednak je opravdu příliš veliká, ale hlavně je v interiérech kláštera zakázáno fotografování.

Je libo foto na pupku světa?

Pokud jste na tuto otázku odpověděli kladně, musíte navštívit Chrám nebes v jižní části centrálního Pekingu. Do této symbolikou prodchnuté stavby, mimochodem klasické ukázky mingské architektury, se chodili čínští císaři modlit a přinášet oběti za dobrou úrodu. Ústřední budova chrámu je majestátní 38 m vysoká dřevěná stavba, při jejíž stavbě nebyl údajně použit jediný hřebík. Kromě samotného mramorového oltáře najdete v areálu chrámu třeba Stěnu ozvěny, tedy kruhovou zeď o průměru 65 m. Přiložíte-li k ní ucho, měla by k vám díky unikátní konstrukci ozvěna donést to, co šeptá někdo na opačném konci. Se zkouškou se ani nenamáhejte - toto tvrzení si chce v praxi ověřit každý a tak přes různé mumlání, bručení, syčení či výskání není u zdi slyšet vlastního slova. Podobně i na onu fotografii na pupku světa, tedy na terasovitém kamenném kruhovém oltáři sloužícím k uctívání nebes během zimního slunovratu, si budete muset vystát frontu.

Zeď dlouhá, předlouhá

Být v Číně a nenavštívit Dlouhou zeď by bylo hříchem z řádu neodpustitelných. Účastníci infocesty mají svědomí čisté - nezhřešili. Jeden ze zpřístupněných úseků zdi, Badalin, který skupina navštívila, leží zhruba 70 km od Pekingu. Úloha zdi, která podle některých údajů dosahuje délky až 6500 km, se postupem času změnila. Podle představ císaře Qin Shihuangdiho, který s její výstavbou v roce 220 př. n. l. začal, měla pouze pasivně bránit čínskou říši. Dnes pomáhá Číně aktivně, a sice přílivem peněz od návštěvníků. Zeď je vpravdě turistickou atrakcí číslo jedna a podle toho to kolem ní vypadá. Přístupové cesty k zpřístupněným úsekům jsou lemovány stánky s občerstvením a se suvenýry všeho druhu - od triček s nápisem „Vystoupil jsem na Dlouhou zeď“ přes hedvábné košile, jídelní hůlky a masážní koule až po zaručeně pravé rolexky, které hravě usmlouváte na 10 juanů, tedy zhruba 30 korun. Lahůdkou pro fajnšmekry jsou pak hodinky, z jejichž ciferníku ve vteřinovém intervalu mává soudruh Mao v zelené uniformě.

Zeď sama o sobě je ovšem fascinující stavbou. Při pohledu na nekonečný pás zdi s pravidelně umístěnými hláskami, který šplhá na vrcholky špičatých hor, aby se vzápětí spustil hluboko do údolí, je zřejmé, jaké náklady a kolik lidských obětí si stavba vyžádala. Pro úplnost dodejme, že Dlouhá zeď je jedním z mála lidských děl patrných při pohledu z kosmu a že se roku 1987 stala první z 29 čínských památek, které byly dosud zapsány na seznam světového dědictví UNESCO.

Petr Manuel Ulrych

Jak se tam dostat?

Mezi Českou republikou a Čínou neexistuje přímé letecké spojení. Příjemnou variantou je cesta s leteckou společností Malév přes Budapešť. V rámci code-sharové dohody létají z maďarské metropole do Pekingu v pondělí, středu a pátek Boeingy 767 čínské letecké společnosti Hainan Airlines. Odlet z Budapešti je vždy ve 14:30 hod středoevropského času, v Pekingu stroj dosedne v 5:50 čínského času.